V neděli 17. září 2017 se v kostele svatého Jakuba konalo biřmování jedenácti mladých lidí
Možná znáte někoho, kdo byl pokřtěn již jako nemluvně, ale tím vlastně jeho křesťanské povědomí skončilo. Dostal křest, a tím to haslo. A právě z tohoto důvodu mnozí lidé na prahu dospělosti přijímají dar Ducha svatého, který svým vanutím dokáže rozdmýchat jakékoli doutnající jiskry. Podle starobylé tradice se tomuto obřadu říká biřmování (konfirmace) a věřící při něm posilují (latinsky „firmare“) své zakotvení v Bohu. Nejlépe za přítomnosti biskupa vyznají svou víru a nechají se pomazat olejem zvaným křižmo. Také v České Třebové jsme prožívali biřmování slavnostně. Nešlo však jen o samotnou bohoslužbu, vždyť všech jedenáct adeptů se na tento den připravovalo více než rok. Otec Miloš Kolovratník a pastorační asistentka Helena Johnová je provázeli náročnými výzvami, z nichž nejtěžší byla ta, ve které jim kladli na srdce povinnost veřejně svědčit o Ježíšově lásce.
Asi tři desítky hudebníků pod vedením Zdislavy Leschingerové rozezvučely chrám, jak se na oslavu tvůrčího Ducha sluší a patří (včetně zapojení varhan, trubky a kontrabasu). Náročné sólové výstupy zazpívala Jana Ženková. Ale přesto zůstalo v centru pozornosti Boží Slovo. Hned v úvodu nám otec biskup Mons. Josef Kajnek sdělil, že nevybral žádné zvláštní biblické texty, ale budou se číst úryvky zařazené církví právě na tuto neděli. Ještě vzpomněl na své kněžské začátky v České Třebové (mluvil o našem městě jako o „první lásce“), ale pak už se vše soustředilo na to podstatné – na evangelium o nezbytnosti odpuštění (Mt 18, 21-35).
Pomocný biskup Kajnek nás uvedl do 
evangelia pozoruhodným způsobem. Prohlásil doslova, že „křesťany jsme až tehdy, když prožijeme odpuštění“. A pokračoval otázkami: „Opravdu jsme nic zvláštního od Boha nedostali? Dostaneme ještě něco většího než křest?“ Svátost biřmování se tak po jeho kázání vlastně stala velikým pohybem vděčnosti hříšníků, kteří poznali, jak nesmírně mnoho jim Bůh daroval. V tu chvíli snad nebyl ve svatojakubském kostele nikdo, kdo by se domníval, že přijme odpuštění, a tím to hasne. Naopak: z kázání vyplynulo, že toto je teprve začátek křesťanského života, neboť vděčnost přece vyvěrá navenek. „Odpouštět druhým lidem musíme vždycky. Bližního nesmíme odepsat. Čekejme, aby nás překvapil něčím dobrým. Neživme v sobě hořkost nad tím, jak nám kdo ukřivdil. A netrvejme ani na svých oprávněných nárocích.“
Tehdy nám připomněl kněze Josefa
Zvěřinu (1913-1990), který v různých věznicích prožil celkem šestnáct let života. Když ho ještě jako stařečka předvolávali k výslechům, nenechal si vzít pokoj v srdci a nezahořkl. „Usmál se na vyšetřovatele a řekl: K nenávisti mě nikdy nepřinutíte.“ Pak biskup mladým lidem popřál, aby se jim dařilo vytvářet podobně pokojné vztahy, a přikročil k samotnému obřadu. Již prvními slovy biřmovance trochu vyděsil, oznámil jim totiž, že jim podle starého zvyku udělí políček – jemně je pleskne do tváře, a tak symbolicky vyjádří onu sílu tajemného Ducha. (Facka to byla asi skutečně jemná, nikdo v kostele neplakal.)
Vyznáním víry, posvátným olejem a pověstným úderem ovšem biřmování nehaslo, po bohoslužbě mohli věřící prožívat celou neděli jako skutečnou slavnost. U kaple Panny Marie na Horách, oblíbeného to biskupova místa, se setkání proměnilo do téměř starokřesťanského agapé, tedy do podoby přátelského posezení s biskupem, farářem a ostatními bratry a sestrami bez rozdílu postavení a věku. Byl čas na otázky i na modlitbu. O této neděli se proto v jedenácti už dospělých lidech rozhořel Duch, který miluje a odpouští, a my nadále prosíme, aby nikdy nezhasl a svítil všem na cestu ulicemi nejen našeho města.
19. září 2017
Jakub Brdíčko