První velký otec mnišského života z germánského kmene, předchůdce clunyjské reformy se narodil roku 750 ve vznešené vizigótské rodině v dnešní jižní Francii; původně se jmenoval Witiza. Byl poslán na studia ke dvoru franského krále Pipina Krátkého, později vstoupil do armády Karla Velikého, v níž bojoval v Itálii proti Langobardům. V boji u Ticina nasadil vlastní život ve snaze zachránit svého bratra, avšak neúspěšně. Tato událost zcela změnila Witizův život. Vrátil se do Franské říše a vstoupil do kláštera sv. Sequana blízko Dijonu, kde přijal jméno Benedikt. Po čase se zde stal opatem, bratři se však odmítali podrobit jeho přísným nárokům na klášterní život. Proto z kláštera odešel a založil nový v Aniane blízko dnešního Montpellieru. Nová klášterní komunita vzkvétala. Po smrti Velikého se Benedikt stal rádcem jeho nástupce, císaře Ludvíka Pobožného. Poslední léta svého života strávil v opatství Inden (dnešní Cornelimünster) blízko císařského sídla Aquisgrana. Zde také roku 821 zemřel.

Hospodin Bůh vzal člověka a usadil ho v zahradě Edenu.
Bůh zde vystupuje jako hrnčíř, jenž tvoří člověka a oživuje ho svým vlastním dechem. Člověk je postaven do zahrady jako protipólu pouště, kterou lidé Bible důvěrně znali a která byla symbolem strádání a smrti. Člověk má obrovskou důstojnost a veliká privilegia, ale i své limity dané Tvůrcem. Nikoli člověk, ale Bůh bude vždy určovat, co je dobré a co zlé.

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
Když Hospodin Bůh udělal zemi a nebe, ještě nebylo na zemi ani polní křoví, ani ještě nevyrostla žádná luční tráva, protože Hospodin Bůh ještě neseslal déšť na zem a nebyl člověk, který by obdělával půdu, čerpal ze země vodu pro závlahu a občerstvoval (tak) celý povrch půdy. Tehdy uhnětl Hospodin Bůh člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Hospodin Bůh vzal tedy člověka a usadil ho v zahradě Edenu, aby ji obdělával a chránil; Hospodin Bůh dal člověku příkaz: „Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť když bys z něho jedl, musíš zemřít!“

Odp.: Veleb, duše má, Hospodina!
Veleb, duše má, Hospodina!
– Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký!
– Velebností a vznešeností ses oděl,
– světlem se halíš jako pláštěm.
Odp.
Všichni čekají od tebe,
– že jim dáš obživu v pravý čas.
– Ty jim dáváš, a oni sbírají,
– otvíráš ruku, a sytí se dobrými dary.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život,
– a vracejí se do svého prachu.
– Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni,
– a obnovuješ tvář země.
Odp.

Dnes se druhé čtení nečte.

Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.
„Nečistým“ (tj. neschopným společenství s Bohem) tedy nečiní člověka něco vnějšího, ale jeho vlastní nitro zaměřené jen na sebe samotného, na vlastní prospěch a vlastní sebeprosazení a sebepotvrzení. Nebezpečí vnější zbožnosti jako pláštíku sobectví hrozilo nejen farizejům.

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.“ Když (pak odešel) od zástupu a vstoupil do domu, ptali se ho jeho učedníci na ten výrok. Řekl jim: „I vy jste tak nechápaví? Nerozumíte, že člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí? Vždyť to mu přece nevchází do srdce, ale do žaludku a odchází do stoky.“ Tím (Ježíš) prohlásil za čisté všechny pokrmy. Dále řekl: „Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“