V sobotu 27. 10. bylo v Dolní Dobrouči vikariátní setkání mládeže společné se žambereckým vikariátem. Vypravilo se tam i společenství mládeže z naší farnosti. Někdo přespával z pátka na sobotu na faře, s ostatními jsme se sešli ráno o půl osmé kvůli zkoušce hudby k adoraci. Když se totiž pořádá vikariátní setkání, je toho potřeba připravit tolik, že by se i kalkulačka zbláznila, kdyby to měla spočítat, takže se práce rozdělí mezi zúčastněná společenství. A na nás tentokrát padla svačina, večeře a (zřejmě v marné snaze vyrovnat naši příslovečnou nenažranost něčím trochu duchovnějším) rovněž zmíněná příprava adorace. Málem jsme se nesešli, protože o. Miloš večer zamkl oboje dveře a nikdo ho nechtěl budit. Nakonec se ale vzbudil včas, takže naše více či méně vážně míněné úvahy o prolézání oknem nebo bourání zdí vyšly naprázdno. Ještě jsme stačili nakoupit pečivo, přezpívat písničky a jelo se.
V deset hodin ráno začal program přednáškou manželského páru z Chocně o chození a o vztazích. Přednáška byla opravdu zajímavá. Tentokrát nikdo z nás nevypadal, jako když usíná. Byla by to taky škoda, protože vyprávění tohoto páru o jejich cestě k manželství bylo motivující, neobyčejně upřímné a zjevně kryté zkušeností, a to se velmi cení. Následoval oběd – guláš s chlebem. Ten byl tak dobrý, že si někteří šli přidat dvakrát. Po obědě a chvíli volna jsme se rozdělili na tři skupiny. Jedna šla hrát hry, druhá měla témátko a třetí odpočívala v čajovně.
Po následné svačině, kterou jsme připravovali my, byl promítnut film Filipínské rugby o dětech na ulici na Filipínách a o lidech, kteří se o ně starají. Bylo to děsivé. Ty děti tam žijí v naprosto nepředstavitelných podmínkách. Zkuste to: Představte si, že je vám pět, šest let a nemáte rodinu. Nemáte kde bydlet, žijete na ulici. Nikdo se o vás nestará. Když umřete, ať už hlady, nebo na nějakou nemoc, nikoho to nebude zajímat, protože takových dětí je na Filipínách jeden a půl milionu. Dokážete si to představit?  Zjistili jsme ale také, že na Filipíny chodí pomoc i z České republiky prostřednictvím Papežských misijních děl.
Po filmu a besedě s jeho autorem jsme šli do kostela na adoraci, po níž následovala večeře. Podíleli jsme se na přípravě večeře a zajišťovali jsme adoraci včetně hudby. To už byl večer, a tak jsme si ještě zahráli ping-pong (nutno zmínit, že téměř bez využití stolu) a jeli jsme spokojeně domů. Kromě krásného a dobrého zážitku jsme si odváželi i spoustu jídla, které se prostě nesnědlo a o kterém Dobroučáci řekli, že by to jedli až do Vánoc, ať si to zase odvezeme.

Káťa Němečková